V roce 1984 jsem pod záštitou Jazzové sekce a za velké pomoci příznivců této agilní organizace připravil projekt sbírky výtvarných prací s názvem Minisalon. Vyprovokovala mě k tomu tehdejší situace našeho výtvarného umění. Většina umělců neměla možnost vystavovat v oficiálních galeriích, zajímavé výstavy se přemístily na periferii Prahy a na venkov; vystavovalo se po bytech, půdách, ateliérech či v krajině. Představa uspořádat rozsáhlejší výstavu nebo přehlídku, která by zahrnula plné spektrum výtvarných projevů, nebyla reálná. Pokusil jsem se tuto mezeru alespoň v mezích možností překlenout tak, že jsem začal výtvarníkům rozesílat dřevěné krabičky o rozměru 15 x 15 x 15 cm s výzvou, aby svou krabičku pojednali na volné téma. K výběru výtvarníků jsem přistupoval s patřičnou tolerancí, aby pokryl celou výtvarnou scénu tehdejšího Československa. Projektu se zúčastnila drtivá většina vyzvaných, a podle mého názoru tak na malém prostoru jako reakce na tehdejší poměry vznikla unikátní sbírka současného výtvarného umění. Ke konečnému úspěchu projektu přispěla i příchuť dobrodružství, vzdoru a ilegality, která celou akci doprovázela a do určité míry snad i inspirovala. Připravovaná výstava celého souboru se tenkrát neuskutečnila, sílil policejní tlak na Jazzovou sekci, jejíž výbor byl uvězněn. Celou kolekci Minisalonu jsem bezpečně ukryl a až po listopadu 1989 jsem ji definitivně zpracoval. Poprvé byl Minisalon představen veřejnosti v roce 1992 v galerii Nová síň v Praze, doprovázen obsáhlým katalogem všech účastníků. Po deseti letech od vzniku sbírky se uskutečnilo téměř tříleté výstavní turné po Spojených státech. Minisalon byl vystaven v Bruselu, Indonésii a v Paříži. Patronem projektu se stal Václav Havel. Na celém souboru je jasně patrná energie a nadšení tehdejší paralelní kultury a na minimální ploše podává bezprostřední doklad o tom, čím výtvarné umění tehdy žilo.

Joska Skalník

V rámci divadelního festivalu Divadlo v pohybu III, pořádaného Divadlem na provázku jsem uskutečnil výtvarnou akci, věnovanou všem politickým vězňům nespravedlivě vězněným v komunistickém Československu. Pod názvem Pokusy o pohyb v kultuře a myšlení se tato moje sólová výtvarná akce uskutečnila v roce 1987 v Kapucínských zahradách v Brně. Jedenkráte byla zopakována rok poté ve známém klubu Na Chmelnici v Praze. Na začátku výtvarné akce byly návštěvníkům rozdány speciálně pro tu příležitost vytištěné pohlednice a seznamy politických vězňů s adresami vězení, s přáním zaslat vězněným pozdrav. Ve vymezeném prostoru jsem na cedule psal významy slov – kultura, myšlenka, pokus a pohyb. Poté jsem sprayoval rudou barvou cestu přes jakousi změť komunistického tisku plného ideologických frází. V rohu, kam noviny vedly a něco zakrývaly, jsem je strhl a objevila se klec s uvězněnou postavou. Přes mříž jsem uvazoval na postavu zdravotní obinadla a konce obinadel jsem rozdával přihlížejícím návštěvníkům. Tahem vězněnému nešlo pomoci. Ale k mé spokojenosti diváci na závěr klec převrhli a postavu osvobodili. K této výtvarné akci po celou dobu dva maskovaní hudebníci hráli komponovaný hudební doprovod. Akce trvala jednu hodinu.

Joska Skalník

Z mnoha intenzivních pracovních diskusí se postupně zrodilo pojetí volného tvůrčího sdružení nazvaného Otevřený dialog. Jeho cílem bylo rozvíjet svobodný umělecký život v dialozích, rozmluvách a tvůrčích konfrontacích. Formou nejrůznějších multižánrových kulturních festivalů, společných výstav – dialogů děl výtvarných, literárních, divadelních a hudebních – a dalšími nově nalézanými typy událostí a akcí měla činnost Otevřeného dialogu překračovat hranice jednotlivých tvůrčích disciplin, druhů umění i hranice umění směrem do společnosti a vytvářet tak prostor svobodného myšlení a komunikace. Otevřený dialog neuznával hranice států ani bariéru zvanou „železná opona“, proto chtěl být inspirací k rozvíjení již dříve vytvořených a k navazování nových tvůrčích kontaktů a spoluprací se zahraničními umělci. Otevřený dialog byl po roce další intenzivní přípravy a aktivity symbolicky signován 8. 8. 1988 a vyhlášen v říjnu 1988 při týdenní akci nazvané Dny Otevřeného dialogu ve Vysokoškolském klubu v Brně. V čase posledních totalitních záchvatů se zde zcela svobodně v prostoru přetvořeném do podoby „výstavy-prostředí“ (které bylo retrospektivou nezávislé galerie Drogerie-Zlevněné zboží), odehrálo pět celovečerních „Dialogů“ propojujících filosofii, literaturu, vážnou i rockovou hudbu, divadlo a film s výtvarným uměním. Exkluzivním zahraničním účastníkem byl japonský tanečník a performér Min Tanaka. Podobná akce, která se měla konat v klubu na Pařížské ulici v Praze, byla komunistickými úřady zakázána a po neuposlechnutí zákazu policejně znemožněna. V roce 1989 pak byla realizována řada akcí, za jiné lze jmenovat červnovou performanci v Galerii J v Novém Jičíně, kde při zahájení vlastní výstavy Joska Skalník za hudebního doprovodu Jima Čerta přetvořil bíle oděného Petra Oslzlého, čtoucího Prohlášení Otevřeného dialogu, do podoby živého obrazu-sochy. Největší mezinárodní setkání Otevřeného dialogu se odehrálo na počátku července na pražském výstavišti při příležitosti pražské zastávky mezinárodního cestujícího divadelního festivalu Mir Caravane. Svobodné území této „generální zkoušky“ síly kultury a umění před listopadovou „velkou akcí“ oddělovaly od okolního totalitního světa velkoplošné, mnoho desítek metrů dlouhé a tři metry vysoké obrazy „obloh“ Josky Skalníka. Do své největší akce směrem ke společnosti pak Otevřený dialog vstoupil spoluzaložením Občanského fóra v listopadu 1989.

Petr Oslzlý

Obrazovým základem k vyjádření složitější tematiky se na Skalníkových pohlednicích stala koláž. Klasický formát pohlednice, zvykově ustálené médium pro zasílání vzpomínek a přání, však zde především sloužil k vyjádření reflexe přítomných prožitků, reakce na aktuální zážitky, komentáře situací či sdělování různých výzev a tužeb. Autor říká, že tento cyklus představuje jeho osobní výpověď o uplynulých 24 letech, a to není ještě všemu konec. Kronika složité doby přelomu století a tisíciletí si prostřednictvím této unikátní obrazové prezentace udržela schopnost dalšího vývoje. To ovšem mimo jiné i proto, že v rámci průzkumů nových možností sdělování a mezilidského dorozumívání konkretizovala obecný zájem o žánr tzv. korespondenčního umění, dnes někdy nazývaného mail art.

Vlasta Čiháková-Noshiro