Joska Skalník




Narozen 23. 3. 1948 v Praze. Vyrůstal v Kolíně. Studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze (obor užitá grafika), kterou dokončil v roce 1970. Roku 19711976 pracoval jako grafik ve Státním divadelním studiu, později v Pražském kulturním středisku.

V roce 1977 se stává kmenovým výtvarníkem pražského divadla Činoherní klub, kde působí do současnosti.

Roku 1970 je spoluzakladatelem nezávislé kulturní organizace Jazzová sekce, za tuto činnost byl roku 1986 uvězněn. Roku 1988 je zakládajícím signatářem volného tvůrčího sdružení Otevřený dialog.

V roce 1989 spoluzakládá nezávislou kulturní organizaci Artforum.

V listopadu 1989 je spoluzakladatelem Občanského fóra a následovně se stává kulturním poradcem a členem Kolegia prezidenta republiky Václava Havla.

Od roku 1991 se věnuje svobodnému povolání malíře a grafika. Je organizátorem mnoha kulturních akcí a uměleckých projektů.

V roce 1994 obdržel cenu Masarykovy akademie umění za tvůrčí činnost. Vystavuje doma i v zahraničí (Francie, Německo, Anglie, USA, Holandsko, Itálie, Polsko, Mexiko, Japonsko, Indonésie, Malajsie, Thajsko, Indie, Jihoafrická republika, Zimbabwe, Čína, Jižní Korea, Venezuela, Filipíny, Jamajka).


Žije a pracuje v Praze.




Posedlost modrou


V mládí jsem silně prožíval pozorování nebe – fantaskních tvarů plujících oblak – a stejně silně jsem prožíval zkoumání noci – hvězdné oblohy. Vyvolávalo to ve mně a dodnes vyvolává pocit tajemných dálek, inspirační hru asociací a v prvé řadě nádhernou škálu modrých tónů. Toulám se touto „krajinou“ a dostávám pocit nesmírné svobody, která je pro mne základním zdrojem tvorby.

Často jsem se toulal přírodou s polním stojanem, maloformátovými plátny a věrnou společnicí dýmkou. Miluji přírodu, její proměny, horizonty a zároveň detaily. A opět nebeská klenba nad hlavou, plná tužeb, snů a zvláštní poetické hravosti. Stal se ze mě samotářský snílek. Po talentových zkouškách jsem z Kolína přišel do Prahy, kde jsem na škole prožil krásná studentská léta, plná mejdanů a vstřebávání literatury, výtvarného umění, filmu, divadla a hudby – to všechno mělo v šedesátých letech vysokou úroveň. Vnímání hudby, ať to byl jazz, rock, vážná hudba, opera nebo etnická hudba, se mi stalo velkým inspiračním zdrojem. Jsem přesvědčen, že hudba a výtvarné umění mají mnoho společného – harmonii, kompozici a v neposlední řadě improvizaci. Myslím si, že hudba je jednou z nejsilnějších uměleckých disciplín. Je opravdu všeobjímající, neomezovaná hmotnými rozměry, a asi nejsilněji působí na duši. Při poslechu hudby jsem měl ty nejsilnější prožitky, a zvláště vážná, klasická hudba mi pomáhala překonat stavy utrpení. V té době jsem hodně experimentoval s barvami, poznával jejich božskost. I barvy totiž mají léčitelskou moc, jsou jak pohlazení. Začal jsem intenzivně malovat způsobem, který jsem si označil jako poetickou abstrakci. Vedle uvolněné malby používám geometrické prvky, symboly a tantrické znaky, které vyjadřují smysl pro vnitřní řád.

V roce 1969 jsem nešťastnou náhodou po úrazu přišel o zrak pravého oka. Tím jsem přestal vidět prostorově, musel jsem přerušit školu a učit se malovat s touto indispozicí. A co bylo nejhorší, v této době tragicky zahynul můj mladší bratr Honzík. Bylo to pro mne těžké období a já si poprvé uvědomil, jak malicherné jsou většinou naše starosti a co je v životě člověka podstatné. Čas je mocný čaroděj, umí zraňovat i léčit.

Přišlo období takzvaně společenských aktivit. Přes všechnu smysluplnou práci, ať v Jazzové sekci nebo na různých samizdatech, jsem měl po celou dlouhou dobu zvláštní pocit: ač byla všechna témata v této oblasti nezávislé kultury zajímavá a zásadní, byla to témata daná vnějšími okolnostmi a já se vnitřně trápil, že nedělám volnou tvorbu – své téma. A zároveň jsem si uvědomoval, že je to pro mne příležitost a přímo povinnost čeřit stojaté vody totalitního režimu. Naší motivací bylo vytvářet paralelní nezávislou kulturu, nepřijímat oficiální kulturu a odmítat komunistickou demagogii. V každém případě mne tato etapa mé tvorby obohatila o mnohé poznání a založila pevná přátelství, která trvají dodnes. Byl to kus mého života – užitá grafika mi dala mnohé zkušenosti, ale na druhou stranu mi vzala mnoho času.

Po různých persekucích, výsleších a domovních prohlídkách, ke kterým se tehdejší režim uchýlil z bezradnosti nad činností Jazzové sekce, jsem byl spolu s kamarády z této organizace zatčen a uvězněn. Pobyt ve vězení byl pro mne velice těžký a deprimující a projevil se i na mém zdravotním stavu. Je šílené a zároveň poučné konfrontovat se s ďáblem. Po propuštění jsem na základě této zkušenosti uskutečnil výtvarnou akci, kterou jsem věnoval všem politickým vězňům.

Přišel vytoužený zlom, listopad 1989, a já jsem měl možnost se podílet na změnách celé země, založených na demokratických zásadách. Práce na Pražském Hradě pro mne byla dalším cenným poučením, ještě důkladněji jsem poznal naši společnost. Takové jsou paradoxy života – po letech perzekucí jsem náhle upravoval státní znaky.

Od osmdesátých let jsem se zcela oddal modré barvě, která se stala dominantou jak v mých obrazech, tak v instalacích, kolážích, grafice i objektech. Propadl jsem jí až fanaticky, modrá má pro mne nekonečně mnoho odstínů. Modrá je barvou fantazie, vznešenosti, nostalgie i melancholie, naděje a duchovnosti. Modř je mezi barvami nejpodivuhodnější, je barvou božstev, záhad a dávných mýtů. V historii měla modrá barva chránit obydlí od démonů, natíraly se jí zdi okolo dveří a oken. Ultramarín byl ve třináctém století uctíván jako „královna barev“. Ve všech náboženstvích a kultech tato barva hrála významnou roli. Modrá je barvou hypnotického spánku, transu a touhy po nekonečnu. Je barvou kosmu, hlubin nebe, hlubin noci, moře, dálek a snů.

V minulosti jsem si musel vytvořit pro malování prostor, „oázu klidu a rozjímání“, obklopen čím dál hektičtějším světem absurdních problémů a neřešitelných společenských situací. Technický pokrok došel k bodu, že člověk je doslova zahlcen informacemi. Úplně přirozená je otázka, zda člověk stále sílící tok informací ve svém životě vůbec potřebuje. Sám si myslím, že nepřetržitý proud novinek je nejenom zavádějící, ale přímo zničující, že člověk, aniž by to tušil, přestává být sám sebou a stává se v tomto světě globalizace čím dál více konzumentem. Stále silněji cítím, jak je pro mne důležité žít a tvořit v oáze klidu, obklopen přírodou. Čím dál silněji toužím po klidu v duši a rozjímání v přírodě mi tento pocit klidu pomáhá umocňovat.

Ten potřebný klid, který si člověk musí pěstovat a hájit, by pro mne nebyl úplný bez chvíle meditace. Silným okamžikem byla meditace na mysu Dobré naděje, na tom magickém místě na samém jihu Afriky, opředeném mnohými legendami. A jedním z vůbec nejmocnějších prožitků tohoto druhu byla návštěva Borobuduru ve střední Jávě v Indonésii, největší buddhistické stúpy na světě. Borobudur je opravdu čarovné místo, položené mezi dvěma sopkami v džungli, a sama stavba je obrovskou raritou, dokonale promyšlenou mandalou. Výstup vzhůru k nejvyššímu zvonu je symbolickou cestou života do nirvány. Vyšel jsem za tmy na vrchol této unikátní stavby a při východu slunce začal meditovat. Svítalo, klesala mlha, vál vítr a zpívali ptáci. Při meditaci jsem silně pocítil souznění přírody – příroda prostupovala mnou a já jsem se stal její součástí. Zpočátku si kladete mnoho otázek, ale postupně přichází stav „prázdnoty“, a v takovéto situaci cítíte tu nejintimnější pokoru a blaženost. To je dle mne pravá síla meditace. Člověk se poznává a dostává se do zvláštního rozpoložení, do vnitřního klidu, který je předpokladem pro smysluplnou tvorbu.

Nevím, jestli mi umění dává více odpovědí, nebo otázek. Podle všeho více otázek. Skoro na každou jeho novou odpověď jsou nalepené další otázky. Přesto je pro mě důležité – tak jako v životě – nezavírat dveře před žádnou jeho otázkou, před žádnou jeho odpovědí. Přitom počítám s tím, že odpovědi i otázky, které vkládám do toho, co dělám, z velké části zřejmě neproklouznou k převážné většině lidí. Průběžně jsem vytvořil několik prostorových instalací. Mám pocit, že instalací nazvanou Přímá cesta jsem touto cestou určil svůj směr a poslední instalace Věčná touha tuto tematiku završuje. Sny hrají v mém životě významnou roli. Sny jsou mocnější než skutečnost. Věčné téma mých výstav Sny – situace – hry provází moji tvorbu.

Když jsem začal intenzivně malovat a vystavovat v zahraničí, snesla se na mne do zdánlivého klidu největší tragédie mého života. Těsně před miléniem tragicky zahynula má milovaná dcera Lenka – mladá, krásná a plná života. Co dodat, když na to slova nestačí. Je stále se mnou, v mé mysli a srdci. Často s ní rozmlouvám, je ve mně, je součástí mého života a mé tvorby. Po těžkém psychickém utrpení jsem si o to více uvědomil, že život je dar a jak je důležité ho plně prožívat.

Rád cestuji a poznávám různé kouty této výjimečné planety. Poznání různých komunit, kultur, zvyků, způsobů života a víry mne neskutečně obohatilo. Zamiloval jsem si především exotickou Asii, kde také často vystavuji. Ve světě jsem prožil mnoho inspirujících chvil, ale jsem přesvědčen, že nejvýznamnější pro můj život byl a je pobyt na Bali, ostrově „tisíce démonů“, v místě plném posvátné přírody a svébytné kultury místních lidí.

Joska Skalník