PhDr. Jiří Šetlík

Cestu k umění grafika a malíře Josky Skalníka (*1948) formovalo legendární prostředí Činoherního klubu v Praze a všestranné aktivity Jazzové sekce. Trvalým zdrojem Skalníkovy tvorby zůstala od doby jeho zrání inspirace sny, situacemi a hrami. Jejich prostřednictvím se naučil nahlížet na scénu života.

Jeho výtvarná mluva vychází ze smyslových zážitků, které přetavuje do přediva obrazného zpodobení představ o světě přítomnosti. Zaujat magickou přitažlivostí proměn nebeské bání, zvolil v malířských projevech jako dominantní širokou škálu modrých tónů. Za závazné nepřestal pokládat při organizaci obrazové plochy své výchozí grafické cítění. Imaginace mu dovoluje včlenit do uměleckých zamyšlení nad záhadami přírodního dění něžné detaily z živočišné a rostlinné říše.

Oslovila ho různorodá tvářnost zemí, které navštívil a střídání lokálních nálad podnebí. Zaujalo ho, nakolik se tyto podmínky zrcadlí v myšlení a cítění lidí. Když začal meditovat o nepřestávajícím koloběhu uchvacujících jevů přírody, rozšířil své výrazové prostředky o metodu koláže. Poskytla mu možnost skládat do organismu obrazu fragmenty výtvarných prvků z barevných potisků, eventuálně fotografií, aby dosažený optický celek vypovídal o významové složce sdělení. Vhodným místem ke vzniku souboru koláží se autorovi v posledních dvanácti letech stal pobyt na ostrově Bali. Sotva se sžil s mentalitou zdejší komunity, otevřel si prostor k sebepoznávání a obohatil svou obraznost.

Výstava koláží Josky Skalníka, ve kterých autor dává cudně nahlédnout do hájemství svého soukromí, seznamuje publikum s důležitou součástí jeho tvorby.

PhDr. Jiří Šetlík, 2008

Anna Fárová

TOUHA UCHOPIT NEUCHOPITELNÉ

Joska Skalník je originální výtvarník, malíř a grafik, solitér, jehož dílo se nedá zařadit do nějak přesně vymezené kategorie českého současného umění, ale dnes je už okamžitě rozpoznatelné a nezaměnitelné. Jeho malba je v podstatě symbolická jak ve volbě svých znaků, tak ve své zprávě a sdělení. Od barevnosti až po tvary, vše je v těchto obrazech vedeno snahou po vyjádření obsahu metafyzického, transcendentálního. Jakýsi stav mezi bděním a sněním, naplněný vizemi vycházejícími z dávných mýtů i z aktuálních tužeb. Vše také nasycené prožitkem hudby.

Dílo Josky Skalníka může být nahlíženo z různých aspektů, avšak integrita osobnosti a umělce zůstává nedotčená a celistvá. Ačkoliv je malířem nefigurativním, chceme-li abstraktním, jde mu především o hlubší obsahy a o intimní sdělení svého životního poznání. On sám charakterizuje svoji tvorbu jako „abstraktní a ovlivněnou poetismem“, v níž je obsažena „erotika a fantaskno“. Jeho devízou je věta, která ho provází v jeho ateliéru: „Sny jsou mocnější než skutečnost.“ Ve svém osobním výtvarném projevu, ve volné tvorbě, která je jeho privátní zónou a vlastně snem o malířství, Joska Skalník skutečně vyjadřuje způsobem poetickým a abstraktním své stálé touhy spíše než jenom pouhé nahodilé sny.

Modrá barva, která je pro jeho dílo charakteristická, není nikdy popisem, není mořem ani nebem, i když obojí může navodit, ani trojhran není nikdy pyramidou, i když ji může připomínat, nýbrž spolu s ostatními často opakovanými tvary kruhu, čtverce, vlnovky vyjadřuje esoterickou geometrii ducha a srdce. Skalníkovo dílo přináší vždy poselství nebo výzvu, které těží z jeho vlastního vnitřního světa a obrací se k nám, aby hovořilo o čase a bezčasí, o duchovním prostoru, o radosti, naději a otevřených možnostech. A také vybízí ke zklidnění, k harmonii a meditaci. Na jeho plátnech se uvnitř obrazové plochy většinou střetávají dramaticky vzedmuté a někdy velmi plastické vrstvy tahů štětce pastózní barvou spolu s téměř lineární a plošnou geometrií, zklidňujícím řádem čar obkreslujících geometrické tvary. Amorfní barevné skvrny se jako mocný malířský akcent setkávají uprostřed plochy obrazu, pojednané ploše a neiluzivně, stroze a neperspektivně. Hmota barvy kontrastuje svou expresí s nevzrušeností svého okolí. Z těchto střetů uprostřed obrazů vzniká velmi výrazný aktuální výtvarný moment hovořící o klidu a neklidu, o touze po tichu a snění narušovaných vřavou bdění. Obsahy obrazů zároveň působí jako jakési dobře známé odvěké mytické představy, přesahující všechny meze času a prostoru. Obsahy jsou sice latentní, občas se zpřesňují náznakem jakýchsi tvarů – vlny, hory, oblak, prsů a klínů. Skalník používá k vytváření svých děl minimální prostředky s maximální účinností a to činí vytrvale od chvíle, kdy si je osvojil. A nakonec stačí si přeříkat některé názvy obrazů: Pokoušení, Závratné okamžiky, Výlety do neznáma, Zahrada poznání, Město andělů, Tři fáze v srdci. Malíř nás tak velmi přímočaře uvádí do své touhy uchopit neuchopitelné.

Dnes, kdy malovat se opět nosí, budou možná Skalníkovy obrazy více přijímány. Přinášejí do současného výtvarného dění u nás velmi zvláštní, ojedinělou notu „novodobého modrého poetismu“. Ta příliš nezapadá do celkové linie a tradic evropských dějin umění. Malba Josky Skalníka jako by vycházela z jakýchsi dávných a neznámých mytologií, které nemůžeme úplně pochopit, ale které můžeme vnitřně procítit a prožít. Jeho obrazy se pravděpodobně mohou setkat s daleko větším ohlasem v zemích, kam je Joska Skalník přitahován, kde poslední dobou tráví hodně času a kde nejvíce vystavuje – na jiném kontinentu – v Asii. Tamější tradice a kořeny mají blízko k vnímání bleděmodrého meditačního pole, naplněného hrou symbolů, tvarů a znaků.

Anna Fárová

Z tisku

Skalníkovy práce ve skutečnosti jsou melanží drobných okének – čtvercových, obdélníkových, popřípadě kruhových – riskantně čnících proti jakémusi nejednoznačnému prostoru.
Atmosféra klidu některých prací může být zavádějící, protože tu a tam několik rázných gest štětcem, trhliny forem nebo vlasově tenké tahy v simulovaném pohybu naznačují skryté pnutí.
Povrch Transformace jako jakási anomálie narušuje vrásnění, zatímco krychle v Snění v ateliéru vzdáleně připomínají Boxcapes Tajuddina Ismaila.
Skalníkovy práce lze posuzovat jako hluboce osobní rozjímání; ty, jež v sobě nesou univerzálnější téma, vypovídají o jisté poetické empatii vůči okolí.
Ool Kok Chuen, New Straits Times

Souběžně s kulturní činností, jež se vzpírala totalitnímu režimu (akce Jazzové sekce, příprava zakázané výstavy Minisalon aj.), se dostával do veřejného povědomí zprvu hlavně svými grafickými projevy. Pokračoval v nich i v příznivých podmínkách obnovené demokracie, nově se však soustředil na malbu a instalace. Skalníkovy obrazy, zacílené k nekonečnosti prostoru, vyvolávají pocit snových zážitků abstraktními tvary i smyslovou konkrétností detailů. Výchozí surrealistické podněty spojil s prvky magického realismu. Vyváženou harmonií barevných tónů sceluje imaginativní svět svého malířského projevu.
Jiří Šetlík, Fineart

Skalníkova tvorba je výrazem potřeby sestavit z prvků viditelného světa jakousi otevřenou, pohyblivou a konejšivou hru. Jsou to prvky z jeho povrchu, z míst, kde jsme k nim dotykově a pohledově nejblíže – jsou okouzleným vnímáním. Příznačná je tu i jeho erbovní barva modrá, barva oblaků a mořského masivu. Jeho grafické práce a instalace mají v sobě zároveň i osobitý dramaturgický prvek, který jednotlivé části spojuje do specifického příběhu.
Jan Rous, Papiriál

Nová síň je nyní naplněna harmonickým souzněním a klidem, tušením romantických příběhů a neznámých dálek. Z rušné zaprášené ulice vstoupíte do úplně jiné atmosféry, do zcela jiného světa. Instalace Josky Skalníka dává prostor k rozvíjení vlastních představ a snů, vyvolává otázky a nabízí na ně odpovědi.
Jiří Machalický, Prostor

Klid a vyrovnanost Josky Skalníka jsou povahy vnitřní. Nepotřebuje je hledat v okolí, naopak: vyzařuje je navenek. Projevuje se to ve všem, co dělá… Joska Skalník se zajímal o zaujaté a kvalitní činy, ať už pocházely z okruhu oficiální či neoficiální scény. Sám inicioval nepřehlednou řadu z nich… Vedle toho však nikdy nezapomínal na své osobní určení, práci „na vlastní pěst“. Pokládá se za abstraktního malíře, navazujícího na poetismus; věčným tématem jeho tvorby jsou sny – situace – hry. Činnost Josky Skalníka dosáhla v minulých letech po všech stránkách nebývalé intenzity: ukazuje, že pevný člověk zůstává sám sebou.
Josef Moucha, Playboy

Zdá se, že pokaždé, když Joska zvedne štětec, hledá všechny představitelné odstíny modré, které lze z duhového spektra vytáhnout, a užívá je, aby opakovaně vnikal do nebeské říše. Hlavní, určující Joskovou touhou je možná postupně nasměrovat nižší city, aby se rozletěly někam do buddhovského světa třpytivých safírů.
Divák má dojem, že Joska dává prostoru oblohy pevnost a základům hlubiny sílu, a tak aktivuje vyšší touhy pro reflexi obrácenou dolů. I ve chvílích, kdy se vydává na plavbu éterickým prostorem mezi nebem a zemí, jeho práce nepřestává povzbuzovat nohy, aby zůstaly stát pevně na zemi.
Mehru Jaffer, The Jakarta Post

Dílem Josky Skalníka prorůstá koláž různým způsobem. Vstupuje do jeho volné tvorby a objevuje se také v návrzích plakátů, obalů na gramofonové desky nebo v knižních úpravách. V jeho projevu se prolíná skutečnost a sen, které odrážejí atmosféru současné doby se všemi jejími klady a zápory. Koláže tvoří řady výtvarných „básní“, v nichž se skládají střípky dnešního světa, v nichž se spojuje surovost i křehkost, napětí i harmonie, výrazné gesto s lehkým dotekem. Je v nich zaklet přesný rytmus střídajících se prvků, zvolna ubíhající melancholická melodie, nostalgie a přitom zase věcnost, která nedovoluje sklouznout do laciné sentimentality. Geometrické tvary jsou doplněny pohledy do přírody, rafinovaný svět erotiky se dotýká technické civilizace. Volné řazení elementů se dostává do střetu s jasným řádem a přesným rozčleněním plochy a prostoru.
Jiří Machalický, Česká koláž

Skalníkova láska k svobodě je patrná ze všech šedesáti grafik a obrazů v převažujících tónech modré, které byly nedávno vystaveny na Silpakornské univerzitě...
Sen o svobodě pro něj není únik z reality, ale způsob pohledu na život. „Je to jako listování v deníku, je to příležitost hrát si s různými výrazovými prostředky,“ usmívá se...
„Jako umělec mám určitou povinnost. Chci ukázat své vnitřní Já jako něco osobního a poetického. Abstraktní tvorbou můžu lidem sdělit, že myšlení, konání a snění nemá žádné hranice. Proto zkouším svou výstavu ukázat všude po světě.“
Manote Tripathi, The Nation, Thajsko

…vždy je přítomen obsah, a to obsah, který nese poselství či upozornění obrácené k nám – o času, radosti, naději a možnosti. A v obrazech vcházejících do nových vnitřních prostorů je vzkaz také obrácen dovnitř nikoliv jako apel, ale jako meditace. Čím dál víc nejde o pouhé setkávání geometrické přesnosti s amorfním tahem štětce či skvrnou, nýbrž nastupuje zde geometrie vizionářská, téměř posvátná. Prostor není reálný, ale spirituální. Geometrické tvary jsou mystickými tvary dotvářejícími architekturu ducha. Důraz je položen na esoterickou geometrii Pythagorovu: kruh, čtverec, trojúhelník. Nakonec přichází spirála a reprezentuje energii solární i lunární, mužskou i ženskou. Bludný kruh adeptovy cesty vnějším prostorem se zahušťuje, hranice mezi prostorem vnějším a vnitřním se protíná, sebereflexe nastupuje a dovršuje se. Má pak smysl ještě mluvit jenom o malování?
Anna Fárová

Jeho práce se konečně ztotožňují s fantazií, s tajemstvím, s podprahovým skrytým Já, které sní, nespoutané a neovládané každodenní otročinou života.
Gauri Sinh, Bombay Times

Při prohlídce pěkných a harmonických obrazů předního českého výtvarníka Josky Skalníka v hlavní dvoraně Světového obchodního centra jsme prožili chvíle radosti a obdivu.
Jeho obrazy se vyznačují vyváženou kompozicí tvarů i barev. Malíř většinou použil akrylové barvy v různých stupních modři od průsvitné azurové přes tmavší tóny a harmonie až k zeleným či hnědým plochám nebo naopak k odstínům běloby.
Joska Skalník se stal jednou z osobností charakterizujících současné české umění. Svými výstavami v Londýně, New Yorku, Paříži, Amsterodamu, Tokiu a v dalších světových metropolích vzbudil mezinárodní ohlas.
Harris Sitampoel, Indonesian Observer

Modrá nemůže na dílech autora chybět, neboť se mu staly častým námětem voda a nebe, neboli nekonečně záhadné koncovky, v nichž se pohybuje lidská fantazie, mystika, ale i skutečnost. Neuchytitelné body, skýtající prostor imaginaci, bez níž by umění ztratilo své prameny.
Svobodné slovo

Joska Skalník, který výstavou v Mánesu o dva roky předešel svou padesátku, patří evidentně mezi vzácný druh praktických snivců. Překvapí-li v přízemí střídmou řadou modravých obrazů, které poskytují stafáž ústřední instalaci, suterén zaplaví zlomkem ukázek svých prací grafických: až tady si zaskočeni uvědomíme, že autor se rafinovaně v našem nevědomí ukotvil do pozadí všeho, co od půle 70. let určovalo půdorys našich zájmů – od prací pro Činoherní klub přes prvé výtvarné publikace Jazzové sekce, úpravu Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále, až po sadu pohlednic, vždy s oblaky a modrým nebem, jež přicházely s počátkem nového roku ujistit o naději. A naladěnému vědomí naskakují další a další asociace: nahrávky Phila Glasse a Laurie Andersonové, jež Joska opatřil a jako samozřejmost donesl v té pusté době; schůzky ne už v ateliérech, ale v salonku kavárny Obecního domu v druhé půli 80. let, kde nemohl chybět; jeho spolupráce na sborníku Šedá cihla, o kterém se nemělo nic vědět, ale jehož vznik se zatajeným dechem sledovali všichni. A tady už je nutno se zarazit: to všechno přece vystaveno není a málokdo si to z vystavených prací přečte. Jen pamětníkům a archivářům se dnes ještě vybaví plný obsah pojmů, jako Jazzová sekce, Otevřený dialog nebo Minisalon. A v té chvíli před námi zůstává dílo samo, zbaveno všech dalších konfrontací a kontextů. Co poví?
Je to podivné: zpočátku jsme byli ochotni vyvažovat přízemí s modrými obrazy a instalací jakýmsi dojetím nad dobovou průkazností suterénu: tam jsme chtěli spatřovat těžiště a důraz Skalníkovy práce – jako jistou protiváhu k tušené řídkavosti jeho volné tvorby.
Avšak zůstavena sama sobě vyvstává pojednou tato část jeho díla nikoli už jako nedělní, odpočinková činnost grafikova, ale jako svědectví vize, jež ve srovnání s vizí jiného mága modře, Yvese Kleina, je jistě užší a méně profétická, stejně však snivá, ve snění osvobozující a otevřená čemusi jinému, něčemu, co zatím nejsme schopni žít. Sen? Možná. Ale umíme bez něho existovat?
Josef Hlaváček, Ateliér

Barvy růžové a modré, ale především modré. Modř všech odstínů a tónů v obrazech Josky Skalníka dominuje. Je to určitá tvůrčí fáze jako Picassovo modré období? Nejspíše nikoli, neboť Skalník tvrdí, že modrá barva je u něho posedlost, skoro nemoc. I kdyby to sebevíc zkoušel, prostě se bez ní neobejde...
Nejzajímavější grafické práce dělal pro jazzovou hudbu, obal na desku a plakát pro Jazz Q. V obou případech jako hlavní vizuální prvek použil původně trojrozměrnou asambláž – kompozici černých a bílých kláves klavíru nebo různých částí jiných hudebních nástrojů. Jeho práce pro divadlo zahrnují plakáty, návěští s měsíčním repertoárem a programy k jednotlivým představením. V některých se projevuje autorův humor: na plakátu k experimentálnímu shakespearovskému představení šašek vleče pytel moudrosti.
Parvathi Nayar Narayan, The Jakarta Post

Jeho dosud nejrozsáhlejší samostatná expozice patří k těm, které (…) zaujmou původní poetikou, jež navozuje pozitivní atmosféru. Ta ovládla celý Mánes... Jeho obrazy mají v sobě tajemství, křehkost a současně dynamiku. Nejsou strnulou abstrakcí či samoúčelnou estetikou krásna, ale promyšlenou hrou se symboly (čtverec, kříž, kruh), která může pokračovat i mimo formát obrazu. Staví proti sobě geometrický řád a uvolněné gesto. Tenhle klasický rozpor přináší zneklidňující napětí.
Petr Volf, Reflex

Aj v náhode je istý kúsok zákonitosti. Je tomu tak i v prípade čísla 303, ktorým spontánne a akože inak – nie náhodne doplnil Joska Skalník svoj objekt z cyklu „Myšlienky v osamotení“. Tento zdanlivo ničím nevzrušivý čin z roku 1985 by určite zapadol do prachu zabudnutia, keby o rok neskor nebol Joska Skalník sedel vo väznici Ruzyň na čísle cely 303.
Život Josky Skalníka je plný obdivuhodných osudových peripetií s temnými i svetlými miestami. Na tom nie je nič pozoruhodné. V jeho biografii nájdete medzníky, ktoré súvisia s jedinečnými kultúrnymi počinmi či celospoločenskými pohybmi.
Joska Skalník ako maliar vystavuje v mnohých krajinách sveta. Jeho veľkú autorskú výstavu navštívilo mnoho tisíc ludí v Prahe, krajinách Ázie, Indonézie, Afriky i USA. Na vernisáži výstavy v Mánesi v roku 1996 bolo 1200 návštěvníkov. (Bez komentára.) Dnes vystavuje v Martine – po prvý raz v profilovej výstave na Slovensku!
Výstava prezentuje Joskovu voľnú a užitú grafickú tvorbu, koláže, malby a inštalácie. Okrem modrej, ktorá dominuje celej Joskovej tvorbe, sa stretnete s hrou so symbolmi, ktoré Joska často necháva neuzavreté. V protiklade stavia proti sebe pravidelnosť, symetriu a expresívne ladené gesto. Ako celok však Skalníkove obrazy evokujú harmonickú kompozíciu, ktorá naopak utišuje, uspokojuje...
Joska Skalník je slobodný človek. Ctí si fenomén voľnosti, ktorý mu pomáha tvoriť svoje najlepšie veci s nezvyčajnou fantáziou a kreativitou.
Ostatne aj jeho sen o veľkej posteli na vysokej hore pod veľkou perinou, prerušovaný premýšľaním a spánkom, je iba krásnou metaforou slobody človeka ako pokornej súčati prírody. Ozaj, Joska, akú farbu má nebo nad Turcom? Vitaj u nás!
Jarmila Kováčová, Turčianská Galéria

Mít samostatnou výstavu v Mánesu je pro současného českého výtvarníka velká pocta. Joska Skalník tuto poctu vrací nazpět architektuře této vzácné pražské výstavní síně. Obnažil její prostor pro projekci svých idejí, což je Skalníkovo životní tvůrčí téma, napadlo mě, když jsem chtěla jeho dílo spojit nějakým společným jmenovatelem.
Prostor pro projekci idejí je jeho základní tezí bez ohledu na velikost, v níž se to má uskutečnit: prolomí bariéry rozměru pohlednice, celé české současné umění zredukuje do krabiček pro Minisalon a naopak obrovský Mánes si podrobí řádem a vnitřním uspořádáním, aby ho proměnil v meditační prostor nabádající k vážnosti, klidu a setrvání.
Joska Skalník potřebuje k vytváření artefaktů i obrazů minimální barevnost a minimální počet výtvarných prostředků. Prezentace je však důležitá, přímo základní a nezbytná. Ta dává jeho věcem další kontext, smysl, obsahy.
Je u něho prvotním předpokladem, a proto si také dlouho, neustále, znovu a znovu zakresloval Mánes, skicoval instalaci a rozmístění obrazů. Šlo mu o jednotný a přehledný celek.
Anna Fárová, Ateliér

Skalníkovy práce vás dovedou do světa fantazie, snů a vizí. Jeho oblíbená barva je modrá, symbol nezávislosti a svobody.
Manila Bulletin

Přijel do Soulu. Na vernisáži své výstavy v Gallery Korea se objevil v modré košili. Modrou barvu nacházíme i na jeho obrazech. Znamená oblohu a moře. Je to jediná cesta, kterou nelze potlačit – vidět modré moře a oblohu v modrých očích. Snít. Svobodně. Kdo by mohl potlačit jeho myšlenky, jeho ducha. „Vnitřní prožitek. Obraz a sen.“ Jeho sen je svoboda.
Madame Figaro, Soul

Skalník pracuje sám a jeho obrazy odhalují dobývání osobního prostoru a prostoru, který vyžaduje transcendenci. Uvnitř toho prostoru je celé spektrum modré, zasmušilá modř proměnlivé oblohy, lehká průsvitná modrá dětských plátěných šatiček, půlnoční inkoustová modř rozlitá po obloze jako kaňka z pera, ocelová modř jako kožený oblek tanečníka z diskotéky, nebeská modř, na níž si, jako načechrané perské kočky, po svém předou mráčky. Je tu i modrá z očí severské dívky a modrý odstín s nádechem červené. Je tu bezešvá modř vesmíru, která nezavléká hvězdy do válek na mezigalaktickém bitevním poli. Měsíc je tu spíše matkou země se smyslnou záplavou prsů, břicha a lůna, a obloha je kolébkou člověka.
Celia Winter Irving, The Herald, Harare

Skalník vzpomíná, že myšlenku tohoto tajného projektu pojal po četbě románu George Orwella 1984. „Když dáte těch 244 krabiček dohromady, může to, jak doufám, dát návštěvníkům představu o roce 1984 v Československu,“ říká Skalník, klíčová postava kulturního seskupení Jazzová sekce.
Patricia Walsh, The Miami Herald

V roce 1984, kdy na československém umění spočívala těžká ruka vládní cenzury, přišel Joska Skalník, grafik a známý buřič, s velmi českým nápadem. Když neoficiální umělci nemohou vystavovat, proč neuspořádat neoficiální salon? Díla samozřejmě nebudou moci být vystavena, ale budou existovat, a pouhá jejich existence bude zemským kulturním mocipánům pořádně nepříjemná...
Stejně jako jeho přátelé-umělci měl Skalník dokonale vybroušený smysl pro to, jak tahat úřady za nos. Působil v oficiálně trpěném sdružení s názvem Jazzová sekce a vymýšlel finty, jak vládě připomenout, že naposled se budou smát umělci. Jeho organizační talent a přesvědčovací schopnosti byly pověstné.
William Grimes, The New York Times

Do šesti prosklených vitrín umístil Joska Skalník (1948) atributy zmařené touhy: modrá oblaka ozářená zapadajícím sluncem, vrtuli, bělostná křídla. Chomáč vaty – symbol čistoty i bolesti – přimáčkl ke stěně drátěnou mřížkou. Bolest druhých je možno sdílet, ale ne umenšit.
Jiří Hůla, Lidové noviny

Charakteristický styl malby není ani tolik výsledkem odhodlání jako upřímné lásky k přírodě a k lidstvu. Z prací pana Skalníka a ze všeho, co během své kariéry vykonal, cítíme onu vlídnou lásku a bezvýhradnou oddanost společnosti. Vidíme člověka s bohatstvím zkušeností, s nadpozemskou vnímavostí a se skvostným uměleckým chápáním, které neúnavně přetváří do početných uměleckých prací. Tyto vlastnosti pana Skalníka jsou právě tím, čeho je v umění k dosažení osobitého stylu zapotřebí. Utváření určitého stylu pak lze přirovnat k utváření diamantu, který jasně září až poté, co byl po značnou dobu za vysokého napětí vystaven vysokým teplotám.
Prof. Yuan Xikun, Jintai Art Museum, Peking